Lidský organismus lze považovat za naprosto dokonalý stroj, v němž je vše závislé na všem. O energii, nebo spíše palivo se stará náš zažívací trakt, o jeho rozvod krevní řečiště, jenž zásobuje veškeré buňky v těle. Ty posléze mohou vykonávat pohyb, zprostředkovat nervový vzruch i intelekt. A aby toto vše klapalo jak má, musí v organismu být udržována optimální teplota. Za normálních okolností se jedná o teplotu v rozmezí 36,5-37,5 ° C, ovšem jakmile zasáhnou vnější nebo vnitřní podměty dochází k jejímu zvyšování, dostavuje se horečka.
Pojem horečka, odborně febris má původ v řeckém slovu pyretos, neboli oheň. A to ji více než dobře vystihuje. Někteří lidé ji i dnes stále považují za nemoc jako takovou, avšak opravdu se jedná o pouhý příznak mnoha možných onemocnění. Nejčastěji se jedná o infekční onemocnění jako je chřipka, mononukleóza či gastroenteritida. V tomto případě se jedná o přirozený léčebný mechanismus organismu. Vyšší teplota zvyšuje obranyschopnost imunitního systému a zároveň snižuje možnosti množení některých patogenů. Horečka tedy nemusí být vždy naším nepřítelem. Avšak kromě infekčních onemocnění je příznakem i mnoha dalších, mnohdy závažnějších chorob. Dostavuje se i při kožních zánětech či poškození tkáně jako je infarkt myokardu, krvácení do mozku, rakoviny nebo lymfomu. Typickým příkladem metabolické poruchy je poté dna. Horečka se však může dostavit i jako příznak hluboké žilní trombózy, embolie či dehydratace.
Ke zvýšení teploty dochází i při zvýšené produkci tepla. Obvykle za to může horké prostředí, kdy dojde k úpalu nebo se jedná o nežádoucí účinky některých látek. V tomto případě, i když je teplota nad 38 ° C, nejde o horečku, nýbrž o hypertermii. A v čem se tyto dva pojmy rozlišují, když v obou případech jde o stejnou teplotu? Rozdíl je v nastavení našeho vnitřního termostatu. Za ten je považován náš mozek, konkrétně hypotalamus. Každý z nás má nastavenou nějakou individuální hodnotu tělesné teploty, často se používá výrazu set-point. Hypotalamus hodnotí hodnoty z krve a veškeré odchylky od nastaveného set-pointu koriguje do co nejpřijatelnější meze. I tak naše tělesná teplota během dne kolísá a k večeru dosahuje nejvyšších hodnot. Za nastavení hypotalamusu jsou zodpovědné pyrogeny, jejichž zvýšením dojde k uvolnění prostaglandinu. To způsobí zvýšení hodnoty set-pointu a nástup horečky.
Tělo má několik možných principů, jak zvyšovat svoji teplotu. V první řadě sníží tepelné ztráty přes kůži vazokonstrikcí, čili zúžením cév. To způsobuje pocit chladu. Dále se zvýší tepová frekvence a může dojít i k nárůstu tlaku. Pokud jsou tato opatření nedostatečná, vyšle mozek signál svalům, aby jejich pohyby produkovali více tepla. To je vysvětlení dalšího příznaku horečky, třesavky. V okamžiku kdy je touto regulací překročena požadovaná teplota, hypotalamus uvolní produkci potu, aby došlo k ochlazení.
I když to není příliš rozšířený fakt, i horečka se dle jistých kritérií rozděluje na několik druhů. Ze vzoru změny teploty je totiž možné odvodit možného původce. Kontinuální horečka je nad normálem po celý den, přičemž v jeho průběhu kolísá o méně než jeden stupeň. Neboli běžné infekční choroby jako je chřipka. Intermitentní horečka se vyznačuje zvýšením teploty jen během určitého časového úseku následovaného návratem k normálu. K těmto horečným stavům pak dochází v jistých intervalech 24 či 48 hodin, což je typické pro malárii. U remitentní horečky stejně jako kontinuální je teplota zvýšena nad normálem, rozdíl je akorát ve větším rozptylu teplot. Setkat se s ní můžeme např. u infekční endokartididy, kdy je zánětem postižena tkáň srdce.